Posted By Mgr. Šárka Tichavská on 19.1.2011

Dějiny umění byly až do 19. století odkázány na práci dějepisců nebo historiků literatury a na umělecká díla se dosud nazíralo jako na pouhou „ilustraci“. Na počátku 20. století docházelo k zásadním změnám, tehdy se dějiny umění určitěji formovaly jako obor, jež je schopen podat o minulosti srozumitelnou a pravdivou výpověď. K „emancipaci“ docházelo postupně, přičiněním německého estetika a teoretika Johana Joachima von Winckelmanna (1717 – 1768) považovaného za zakladatele moderní archeologie a otce dějin umění. Podle jeho teorie bylo za nepřekonatelný vrchol považováno řecké umění, po němž následoval úpadek. Toto tvrzení se stalo ve 20. století nepřípustným a období, která Winckelmann považoval za úpadková jako byla umění barbarů tedy středověk nebo umění barokní jsou především díky vídeňské škole dějin umění a profesorovi Maxi Dvořákovi dnes již nahlížena zcela jinak.

(Celý příspěvek…)

Category: Teorie umění | 1 Comment »
Štítky:

Posted By Mgr. Šárka Tichavská on 24.11.2010

Jedním z nejpozoruhodnějších přínosů renesance českému stavitelství byla centrální stavba, prostorový útvar, který už od antiky soupeřil s prostorem podélným a nebyl potlačen ani středověkem (stavby funerální, memoriální, baptisteria, kapitulní síně, vyskytuje se i u kostelů, zejména těch, jež byly spjaty s mariánským kultem nebo zasvěceny sv. Kříži). Pozoruhodná je mnohost typů, pro něž se české centrální stavby 16. století řadí k nejpozoruhodnějším pracím architektury nejen naší, ale i celé střední Evropy.

Centrála provází první kroky nového slohu ve střední Evropě. Zajímavé jsou tři kaple čtvercové dispozice: v maďarské Ostřihomi, polském Krakově a německém Augsburku, pochází z prvních dvou desetiletí 16. věku,  jakoby by byly vytvořené podle Albertiho představy ideálního kostelního interiéru.

V Čechách a na Moravě se dostředná tendence projevila až o něco později s rozmachem renesance v polovině století, zato velmi výrazně a mnohotvárně. Významný podíl na uvedení renesančního centrálního prostoru do našich zemí a jeho formování měly bezesporu traktáty předních italských teoretiků, jež tlumočily dobové ideje, a kladly důraz zejména na stavby kostelní. Kruh doporučovali v traktátech L. B. Alberti („sama příroda má zálibu v okrouhlých věcech“ – kolem roku 1450), Antonio Averlino zvaný Filarete (z hlediska psychologického a vizuálního, protože zrak obejme kruh na prvý pohled), Martin Francesko di Giorgio (kruh je symbol Boha a svátost má být ve středu kostela), Sebastiano Serlio (kruh je dokonalejší nežli všechny ostatní formy) a Andrea Palladio. Ti se odvolávali na antické stavby (antické byly podle jejich soudu, ve skutečnosti se jednalo o stavby raně křesťanské, především na Pantheon a další).

(Celý příspěvek…)

Category: Renesance | 33 Comments »
Štítky:

Posted By Mgr. Šárka Tichavská on 27.10.2010

Na pražské akademii otevřené v roce 1799 se národně smýšlející umělci dovolávali české tradice. Karel Škréta (1610-1674) představoval domácího umělce označovaného za českého Raffaela, jehož realisticky ztvárněná díla byla častým motivem akademicky vzdělaných umělců 19. století. V následujícím textu se pokusím objasnit, v čem tkví výjimečnost Škrétova malířského přednesu. 

Karel Škréta trávil raná tvůrčí léta v Praze (podle Jaromíra Neumanna nemáme spolehlivých historických zpráv o jeho uměleckých začátcích; předpokládá, že začal tvořit před emigrací r. 1628), kde měl příležitost získat poučení od Jiljího Sadelera, rytce nizozemského původu, jenž byl známý svými reprodukcemi děl význačných mistrů. Nápadná je realistická kvalita děl obou autorů. Škréta měl tehdy možnost se seznámil také s německou renesancí, která měla důležité místo již na Rudolfově dvoře.

V důsledku pobělohorské porážky byl Škréta coby protestant nucen s rodinou emigrovat. Cestu do Freiberku uskutečnil v roce 1628, ovšem zkušenosti získané v Itálii byly rozhodující pro jeho umělecký růst. V Benátkách dosáhl především zásluhy jako portrétista.

(Celý příspěvek…)

Category: Baroko | 15 Comments »
Štítky:

Posted By Mgr. Šárka Tichavská on 27.9.2010

Roelandt Savery (1576 – 1639) patří k nejosobitějším postavám nizozemského krajinářství závěru 16. až první třetiny 17. století, který působil v Praze v době pozdního manýrismu. Tento původem Flám se ocitl v roce 1604 na žádost Rudolfa II. v Praze, kde se usadil, aby pokračoval v krajinářské tvorbě a mohl ji ve službách uměnímilovného panovníka plně rozvíjet. Císař se snažil angažovat do svých služeb schopné mistry a tím získat reprezentativní ukázky prací všech slavných krajinářů, kteří by tento žánr úspěšně pěstovali na jeho dvoře.

Spolu s Roelandtem Saverym na něm pobývali nejméně tři nizozemští krajináři: Pieter Stevens (1567 – 1624), zlatník a medailér Paulus van Vianen (1570 – 1630) a také vynikající tvůrce vedut Joris Hoefnagel (1542 – 1601). Díla těchto umělců upoutávala tématickou rozmanitostí a vyznačovala se tím, co se v Holandsku prosadilo hojněji – jedná se o reálnou krajinu. Od závěru 16. století začaly vznikat „realistické„ krajinomalby, kterými se záhy proslavila nizozemská škola. V ní jsou figurální element a dějová složka odsunuty do druhotného postavení. Jejich původ úzce souvisel s novým studiem topografie, s kresbami měst, knižními ilustracemi vycházejícími zvláště z oblasti botaniky a zoologie a příbuzných oborů. ⁽¹⁾ Tyto práce byly často věrnou reprodukcí přírodního světa a získaly označení „naturalistický“ nebo „rustikální“ styl. ⁽¹⁾

(Celý příspěvek…)

Category: Manýrismus | 68 Comments »
Štítky: