Osobnost Maxe Dvořáka
Dějiny umění byly až do 19. století odkázány na práci dějepisců nebo historiků literatury a na umělecká díla se dosud nazíralo jako na pouhou „ilustraci“. Na počátku 20. století docházelo k zásadním změnám, tehdy se dějiny umění určitěji formovaly jako obor, jež je schopen podat o minulosti srozumitelnou a pravdivou výpověď. K „emancipaci“ docházelo postupně, přičiněním německého estetika a teoretika Johana Joachima von Winckelmanna (1717 – 1768) považovaného za zakladatele moderní archeologie a otce dějin umění. Podle jeho teorie bylo za nepřekonatelný vrchol považováno řecké umění, po němž následoval úpadek. Toto tvrzení se stalo ve 20. století nepřípustným a období, která Winckelmann považoval za úpadková jako byla umění barbarů tedy středověk nebo umění barokní jsou především díky vídeňské škole dějin umění a profesorovi Maxi Dvořákovi dnes již nahlížena zcela jinak.
Max Dvořák narozený 24. 6. 1874 v Roudnici nad Labem pocházel ze vzdělané rodiny, jeho děd Josef Dvořák působil jako lobkovický archivář a věnoval se studiu roudnické galerie podobizen, podobně i jeho otec Maxmilián Dvořák. V jejich stopách kráčel i mladičký Max. Ten se již na gymnáziu věnoval redaktorské činnosti pro studentský časopis, také rád četl a básnil. Konec 19. stol. jej zasáhl svou melancholií a zamyšlením nad životem. Roku 1894 napsal svému blízkému příteli Šustovi: „Nečekám vůbec mnoho. Žít do smrti – to je můj program. Žít proto, aby se nějak vyplnila mezera mezi dnešním datem a datem dne, kdy opustím slzavé údolí. Všechno sestojí za nic. Práce nestojí za práci, ideál nestojí za ideál, život nestojí za život. A přec tak žít.“ Příznačná nálada fin de siécle, byla umocňována Maxovým nepevným zdravím a rodinnou degenerací. Četl Dostojevského, Ibsena, Strindberga. Základní vlastností jeho bytosti byly city.
V roce 1892 přišel do Prahy studovat pomocné vědy historické. Vysokoškolský profesor Jaroslav Goll vydal v časopise Atheneum studii nazvanou Dějiny a dějepis, jejím prostřednictvím propagoval metodu všestranné a zevrubné kritiky pramenů, etičnost historické práce a přísné studium pramenů, z níž později vycházela i metoda Maxe Dvořáka.
1894 studoval ve Vídni, jež byla největší institucí pro výchovu vědeckého dorostu v oboru historických věd. Na Ústavu pro rakouské dějiny přednášel Wickhoff, který prostřednictvím Vídeňské geneze dosvědčil, že římské umění není dozníváním umění řeckého, ale je jeho pokračováním. Tato práce zaujala i Maxe Dvořáka a napsal o ní svou první uměleckohistorickou studii v roce 1896. Mimořádně nadaný mladý adept se následně rozhodl pro studium a bádání na poli dějin umění, kde dosáhl velkých úspěchů.
Vídeňská škola nyní nově uplatňovala názor, že umělecké dílo nesmí být posuzováno podle předem daného a stanoveného estetického zákona (tak jak jej známe u Winckelmanna) a nabádala k objektivnímu hodnocení uměleckých děl. Krystalizovala myšlenka, že každá doba měla svůj vlastní umělecký názor a dílo se stalo nejdůležitějším pramenem uměleckohistorického poznání. Vedla k rychlému vývoji v metodě slohové kritiky, opírající se o osobité znaky kresby, modelace apod. a docílila dokonalé přesnosti v hodnocení uměleckého díla. Dějiny umělců se proměnily v dějiny formálních problémů, v dějiny „beze jmen“ a tedy v dějiny nepřetržitých vývojových řad. Neexistují období úpadků, vývoj je neustálý, avšak každá doba má své umělecké chtění, vůli. To bylo heslo Aloise Riegla, který ke studiu volil dosud opomíjená období jako baroko.
V Dvořákově práci Iluminátoři Jana ze Středy 1901 je středem práce uměleckohistorický problém, který dokresluje neméně stěžejní popis doby. V Záhadě umění bratří van Eycků 1904 je důležitějším faktorem než dějiny umělců vývoj formálních problémů a mezi antickým poantickým uměním nalézá vývojovou kontinuitu. V Římě objevil předstupeň karolinské renesance, z byzantismů a pozdně antického iluzionismu čerpá podle Dvořáka ještě české umění 14. století a to prostřednictvím Itálie a papežského Avignonu. Dvořák si uvědomil, že sienský, z byzantských přežitků antiky adaptovaný iluzionismus malby musel na své cestě na sever, než dospěl k Eyckům, přijmout ještě další impuls. Jsou jím francouzské katedrální plastiky – od pol. 14. stol. naturalistické. V této souvislosti je také zajímavý Dvořákův a také Rieglův názor, že uměním se v každé době míní něco jiného, mění se sám pojem umění.
Roku 1909 se stal profesorem a pak také generálním konzervátorem, zabýval se v řadě studií ochranou památek. Vznikl tak Katechismus památkové péče 1916 o způsobu rekonstrukce děl. Radil také Kamilu Hilbertovi při dostavbě katedrály sv. Víta v Praze a pomáhal mu překonat puristické omyly jeho předchůdce Mockera. Vzorná je organizace jeho soupisových prací jako památky roudnického zámku, v nichž se snažil překročit znaleckou úlohu a zapojit památky do dobových souvislostí. Zasloužil se o založení českých institucí jako zemské konzervátory 1912 a zemský památkový úřad v roce 1913.
Idealismus a naturalismus v gotické skulptuře a malířství vyšel v roce 1918. V tomto díle používá pro středověk a renesanci termín naturalismus namísto realismu. Dvořák sledoval rozpad gotiky ve 2 protikladných směrech. Ve 13. století namísto jednotného gotického ideálního slohu s naturalistickými tendencemi došlo k rozdělení umění na směr idealistický, jež má základ ve figurách Ekklesie a Synagogy ve Štrasburku a směr druhý, který představují 2 portrétní figury z Naumburku odmítající idealizaci a subjektivní pozorování přírody pokládají za jediný směrodatný zákon. Dvořák přikládá význam naturalismu postupně emancipovanému a za pokročilejší verzi považuje dílo van Eycků, např. naturalismus Gentského oltáře. Abstraktní kompozici však zcela opustil až Pieter Brueghel starší, poučený studiem italské renesanční tvorby.
Max Dvořák dospěl k názoru, že dějiny umění nejsou pouze řešením a rozvíjením formálních úkolů a problémů, umění je výrazem idejí ovládajících lidstvo a dějiny umění jsou částí všeobecných dějin duchovních, tak jako dějiny náboženství, filosofie a básnictví. Jeden z Dvořákových žáků charakterizuje změnu jeho názoru takto: „Dříve jsme slýchávali v přednáškách o lineárním způsobu malby, plastické modelaci, ilusionistickém malířství, nyní jsou to vesměs pojmy o obsahu a výrazu jako odhmotnění, oduševnění, transcendentno. Dříve šlo o tvar, nyní o ducha“. Dějiny umění se tím přičlenily k vědám duchovním.
Světový přínos Maxe Dvořáka tkví v novému pojetí dějin umění, které do té doby nebyly vědecky založenou naukou s jasnou a přesnou metodou. Dvořákovo dílo je jedním z mezníků vědy, oboru jemuž dal nový směr a program.
Použitá literatura:
Jaroslav Pečírka, Max Dvořák, Životopis, Roudnice nad Labem 1966
Pavel Jakub, Max Dvořák, Mladá Boleslav 1971
Rudolf Chadraba, Kapitoly z českého dějepisu umění II, Praha 1987
Comments