Umělecký přínos Karla Škréty
Na pražské akademii otevřené v roce 1799 se národně smýšlející umělci dovolávali české tradice. Karel Škréta (1610-1674) představoval domácího umělce označovaného za českého Raffaela, jehož realisticky ztvárněná díla byla častým motivem akademicky vzdělaných umělců 19. století. V následujícím textu se pokusím objasnit, v čem tkví výjimečnost Škrétova malířského přednesu.
Karel Škréta trávil raná tvůrčí léta v Praze (podle Jaromíra Neumanna nemáme spolehlivých historických zpráv o jeho uměleckých začátcích; předpokládá, že začal tvořit před emigrací r. 1628), kde měl příležitost získat poučení od Jiljího Sadelera, rytce nizozemského původu, jenž byl známý svými reprodukcemi děl význačných mistrů. Nápadná je realistická kvalita děl obou autorů. Škréta měl tehdy možnost se seznámil také s německou renesancí, která měla důležité místo již na Rudolfově dvoře.
V důsledku pobělohorské porážky byl Škréta coby protestant nucen s rodinou emigrovat. Cestu do Freiberku uskutečnil v roce 1628, ovšem zkušenosti získané v Itálii byly rozhodující pro jeho umělecký růst. V Benátkách dosáhl především zásluhy jako portrétista.
V letech 1634-5 se v Římě mohl setkat s Nicolasem Poussinem. Škréta obdivoval také Claudia Lorraina, studoval nástěnné malby v Palazzo Farnese od Annibale Carracciho. V dílech ze 40. let nalezneme výrazné působení skupiny koloristů, jako byli Domenico Feti z Říma (1589-1624), Bernardo Strozziho z Janova (1581-1644) a německého malíře Johanna Lisse (1593-1623), kteří přišli do Benátek v době úpadku klasické benátské malby. Škrétu zajímal také klasický realismus a mistři vrcholné i pozdní renesance, poučil se i na díle Tizianově, Veronesově a Tintorettově.
Z Benátek se vydal do Boloně. Akademismus děl tamních malířů – Carraciů (Annibale (1560 - 1609), jeho bratr Agostino (1557 – 1602) i jejich bratranec Ludovico (1555 – 1619)) a Guida Reniho (1575 - 1642) se projevil na Škrétových velkých oltářních obrazech dekorativní obrazovou stavbou a citovou výmluvností výrazu, avšak jeho malířský temperament, věcnost a monumentální realismus byly jiného druhu než boloňský akademismus. Ovlivnilo jej zejména Caravaggiovo dílo (celým jménem Michelangelo Merisi da Caravaggio (1571 - 1610), jak jadrností a respektem ke hmotě, tak i využitím světla, které sloužilo k vnitřní dramatizaci děje.
V roce 1638 je doložen umělcův pobyt v Praze. Zřejmě se stal katolíkem, což mu umožnilo návrat a získání majetku, zároveň se mu otevřela cesta k uměleckému uplatnění na české půdě.
Jan Quirin Jahn, o něm napsal, že si bral na radu mistry, jejichž díla v mládí poznal, avšak zachoval si tvůrčí individualitu. Nepřimkl se jednostranně k dobovým uměleckým proudům a nepřecenil ani význam boloňské školy. Především rozeznal hodnoty umění Caravaggia a realismu skupiny malířů tzv. novobenátské školy. A přestože si osvojil realistickou malbou počátku 17. století, neupadal do elegantní idealizace a teatrálních póz, s níž se setkával v tehdejší italské malbě. Rozvíjel psychologický děj, čímž dal postavám sugestivní pravdivost. Proto byl tento zkušený komponista velkých náboženských obrazů především skvělým portrétistou, jedním z největších a nejoriginálnějších. Vedle malby se Škréta zabýval jako vynalézavý komponista také návrhy na rozmanité grafické práce, zvláště pro universitní these, tj. kreslil návrhy knižních ilustrací, titulních stran i samostatných grafických listů, které pak ryli do mědi rytci činní v Čechách i v sousedních německých dílnách.
Škrétovi se podařilo podchytit realistické rysy rudolfínského odkazu a spojit počínající krystalizaci domácí výtvarné tradice s uměním cizích mistrů i s poučením, jež mu poskytla současná italská malba. Zjevné navázání na Itálii i rozvíjení předchozí české tradice jsou dvojí neodlučnou stránkou Škrétovy tvorby. Jeho význam tkví především v tom, že napomohl k uměleckému osamostatňování Čech. Proměnil dřívější skromné kroky ve velké osobité dílo, které má už vyhraněný domácí ráz a které mělo i hluboký vliv na další vývoj české malby.
Na jeho umění navázal syn Karel, pak také mnichovský Matěj Zimprecht a Slezan Jan Jiří Heinsch - nejvýznamnější z malířů, kteří se u nás usadili po polovině 17. století. Velké domácí výkony Petra Brandla i Václava Vavřince Reinera mají své kořeny v půdě, kterou připravila Škrétova malířská činnost.
Z knihy Jaromír Neumann, Karel Škréta, 1956.
Comments